Text převzat z městských stránek: https://www.roznov.cz/vyznamne-osobnosti/ds-1047
Michal Žitník
12.02.1915 Velké Karlovice
01.12.1990 Tylovice
Mistr lidového řezbářství a mistr tesař lidových staveb Michal Žitník se narodil v rodině valašského pasekáře ve Velkých Karlovicích-Miloňově. Pocházel z 9 dětí, z nichž se dospělého věku dožily 4 (kromě něj ještě 3 sestry). Po obecné škole se vzdělával ve dvou kurzech Zimní hospodářské školy v Rožnově pod Radhoštěm a jeho životním údělem mělo být hospodaření na horském gruntě. V 16 letech se naučil tesat, v 18 pracoval na stavbách dřevěnic, pak pokrýval šindelem chráněné stavby. Ve volných chvílích vyřezával nejrůznější výrobky, naučil se zhodnocovat každý kousek dřeva, uměl vyrobit všechno možné pro hospodářství. R. 1939 se oženil a odstěhoval za ženou Marií na Soláň.
Byl sousedem a přítelem Františka Podešvy. V letech 1963-75 pracoval jako mistr lidových staveb v Rožnově pod Radhoštěm ve Valašském muzeu v přírodě. Historicky cenné budovy z okolí rozebíral a přepravoval do prostor muzea a tam je opětovně skládal. Postavil takto 25 staveb. R. 1964 dostal titul mistr v oboru lidových staveb a r. 1969 v oboru lidové plastiky. Žitníkovým vrcholným dílem se stal topolový sloup s reliéfy na téma Píseň o rodném kraji, jenž byl nainstalován v hale při vstupu do Dřevěného městečka. Vytvořil také dva dřevěné náhrobky na Valašském Slavíně (pro Miloše Kulišťáka a Františka Podešvu), mnoho plastik je v soukromých sbírkách i v muzeích.
Michal Žitník byl držitelem řady cen a diplomů a v jeho řezbářské tradici ve volných chvílích pokračuje i jeho jediný syn Ondřej Žitník (nar. 1942) žijící v Tylovicích u Rožnova pod Radhoštěm. Do Tylovic, kde zemřel, se na stáří z horských kotárů Soláně odstěhoval i Michal Žitník s manželkou. Je pochován na místním hřbitově. R. 1978 natočila ostravská televize dokument o tvorbě tohoto svérázného lidového umělce nazvaný Ab
Volková Vilma
19. 8. 1903 Brno
3. 9. 1999 Valašské Meziříčí
Byla dcerou spisovatele J. F. Karase. Provdala se a žila na Hutisku, kde hostila mnohé umělce, z nichž někteří u ní žili delší dobu (Jarmila Glazarová, Pavla Křičková-Homolková). Velmi aktivně se účastnila veřejného a zejména kulturního života nejen ve své obci, ale i kraje. Napsala řadu dramatických výjevů pro rozhlas. Přispívala do mnohých regionálních časopisů, na příklad Naše Valašsko (Prvéj a dnes), Haná (Z valašské sušírny), Valašsko (Pod naší střechou). Pořádala večery písní a tanců, pomáhala valašským kroužkům, byla zvána do rozhlasu a televize jako zkušená vypravěčka o životě na Valašsku.
Tkadlec Martin
27. 7. 1817 Rožnov pod Radhoštěm
1877 Rožnov pod Radhoštěm
Rožnovský občan provozoval mandlovnu tkalcovského cechu, byl sluhou čtenářského spolku a dohližitelem v mandlovně. Do své Pamětní knihy t.j. Poznamenaný předešlý běh okolí zdejšího nejprve přepsal z nějaké knihy ze Zubří dějiny období 1212-1846 a pokračoval pak vlastními záznamy o událostech z Rožnova i okolí.
Podešvová Marie
24. 6. 1901 Praha
18. 10. 1994 Rožnov pod Radhoštěm
Gymnázium absolvovala v Brně, Institut Maintenon v Paříži. Provdala se za malíře Františka Podešvu, kterému pomáhala při řízení časopisu Salon. Od roku 1938 bydlela na Soláni. Tehdy se začala významněji věnovat literární práci. Většinu námětů čerpala z valašského prostředí. Pozornost vzbudila její knižní prvotina Poslední rok, která dobře zachytila pomalu mizející rázovitý život na valašských horách. Život současného Valašska zobrazují knihy U nás na kotárech, Skleňená duha i kniha určená dětem Zuzajda a Jurajda. Život a dílo svého manžela, malíře Františka Podešvy popsala v práci Malířovo mládí a Malířův život. Překládala z francouzštiny a ruštiny.
Podešva František
2. 7. 1893 Sokolnice u Brna
28. 10. 1979 Rožnov pod Radhoštěm
Vyučil se houslařem, ale od roku 1911 studoval AVU v Praze u prof. V. Bukovace a J. Preislera. První světovou válku prožil jako voják na frontě. Po válce pokračoval ve studiu grafiky u prof. Brömse, studijními cestami do Itálie, Španělska a zejména třemi studijními pobyty v Paříži (F. Kupka). Žil pak nejprve v Brně, později v Praze a od roku 1938 na Soláni. Své dílo věnoval především Valašsku, odkud pocházeli jeho předkové. Základem většiny jeho obrazů je lidská figura valašského člověka, kterého zobrazuje zjednodušeně, oproštěně od podrobností, s důrazem na podstatu obsahu. Zachycuje ho při práci na poli, v lese (Z pastvy, Svačina v lese), při zábavě (U muziky), ve chvílích lásky i zamyšlení (Složené ruce, U muziky). Vytvořil barevnou fresku pro kostel na Hutisku (zničeno), sgrafita pro Rožnov pod Radhoštem, Karolinku, Vsetín a pro okresní muzeum historický obraz Valašské rebelie. Řídil časopis Salon.
Pelár Jan
1844 Hošťalková
9. 1. 1907 Bystřička
Nejznámější valašský lidový muzikant. Jeho otec byl učitelem na evangelické škole. Od mládí hrál na klarinet a dával dohromady kapely a brzy měl jednu z nejslavnějších. Proslulost získala již na národopisné výstavě na Vsetíně v roce 1892, a proto byla vybrána i pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze roku 1895. Tam v hospodě Na posledním groši vyhrávala předním českým osobnostem a pomáhala je tak seznamovat s Valašskem. Kapela však neměla oprávnění k vystupování. To jí přímo při hraní vystavil skladatel K. Weis. Kapela byla i později velmi oblíbena. Po hraní na Bystřičce Pelár zemřel. Byl pochován na hřbitově v Pržně. Na její tradice navazovala pak kapela Matalíkova. Přenesením Pelárových ostatků byl ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm otevřen Valašský Slavín.
Nezdařil Ladislav
8. 2. 1922 Tylovice
15. 1. 1999 Praha
Studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a germanistiku na filosofické fakultě UK v Praze. Tam také působil jako profesor jazykové školy. Odborně se věnoval studiu literárních česko-německých vztahů. Jeho hlavním vědeckým dílem je rozsáhlá a vyčerpávající práce Česká poezie v německých překladech. V Mnichově vyšla reprezentativní německá antologie české básnické lyriky Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen (Pánbůh mi dluží jednu holku), kterou sestavil s l. Demetzem. Již od gymnazijních let psal Nezdařil také poezii. Pod pseudonymem Jan Sutnar vyšla sbírka Tiché lásky… Nejznámější jsou jeho verše psané valašským nářečím Horní chlapci. Zachycují hluboký vztah básníka k rodnému kraji a jsou ojedinělým lyrickým obrazem života valašské vesnice od jara do zimy. Sbírka vzbudila značnou pozornost. Verše byly uvedeny rozhlasem, televizí, zhudebněny (Tomáš Kočko), ilustrovány L. Majerem, K. Němečkovou, K. Palátovou).
Matalík Antonín
6. 7. 1880 Valašské Meziříčí
28. 3. 1955 Valašské Meziříčí
Vyučil se prodavačem textilu. Do odvelení na frontu pracoval na dráze. Po válce pracoval do roku 1925 ve sklárnách a přivydělával si vyučováním hry na housle. Byl válečným invalidou (záducha). Jako houslista hrával v kapele Jana Pelára. Po jeho smrti si založil vlastní kapelu, s níž hrával na tanečních zábavách, výstavách, slavnostech nejčastěji na Meziříčsku a Rožnovsku, ale zajížděl i do Prahy. Účinkoval v ostravském rozhlasu. Velký úspěch měla jeho kapela na zájezdech Valachů do Hradce Králové a Prahy v letech 1940 a 1941. Je považován za autora písně My sme Valaši.
Masaryk Tomáš Garrigue
7. 3. 1850 Hodonín
14. 9. 1937 Lány
První prezident Československé republiky. Jako univerzitní profesor v Praze strávil s rodinou v našem okrese trojí prázdniny a byl v roce 1907 a 1911 zvolen poslancem říšského sněmu za valašská města. Tato léta byla rozhodující pro vstup Masaryka do světové politiky (záhřebský proces) a dala mu podle jeho vlastních slov ve Světové revoluci v očích politiků právo hovořit za celý národ. Tím se stala jeho volba na Valašsku významnou i pro vznik Československé republiky. Masaryk již za svého prvního pobytu v našem okresu podstatně ovlivnil svými přednáškami valašskou inteligenci a hlavně učitelstvo. Jako poslanec věnoval svému volebnímu kraji velkou pozornost. Za 7 let své poslanecké činnosti pronesl ke svým voličům 77 několikahodinových projevů. V našem okresu se zasloužil o vznik okresního hejtmanství ve Vsetíně, o hrazení bystřin, zavedení telefonu, získal podporu pro Dívčí gymnázium a Odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Ovlivnil podstatně názory tehdy zaostalého valašského obyvatelstva.
Langer Karel
31. 10. 1903 Most nad Litavou (Bruck an der Leitha), Rakousko
5. 3. 1998 Olomouc
Vystudoval gymnázium a abiturientský kurs pro učitele v Hradci Králové. Jako první působiště si vybral Nový Hrozenkov, protože tam měl učit kreslení. V Novém Hrozenkově se seznámil s J. Orságem-Vraneckým, který ho přivedl k zájmu o národopis Valašska. Pak učil ještě v Opavě, Fryštáku a Jičíně. Zájem o výtvarné umění ho přivedl v roce 1928 na UMPRUM v Praze, kde studoval u prof. Jaroslava Bendy. Na radu prof. V. V. Štecha se ucházel o stipendium k provedení dokumentárních kreseb z Valašska pro národopisné muzeum v Praze, které získal. Ke spolupráci přibral A. Strnadla. Tak vznikl velký soubor kreseb. Společně navrhli expozici vsetínského muzea a zorganizovali Salašnickou výstavu v Novém Hrozenkově (1932). Langer pak učil v Bratislavě, Hradci Králové a v Brně na Škole uměleckých řemesel. V roce 1942 zavedl Langer na Valašsku výrobu dřevěných hraček. Pozoruhodná je jeho publikace Atlas ludových stavieb, určená je sice loutkářům, ale význam má širší. Významnou životní etapou byla Langrova spolupráce s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Pro skanzen vytvořil řadu námětů, jejichž realizaci dokumentují jeho grafické listy pozvánek, novoročenek a kalendáře. Bydlel sice v Brně, ale pravidelně pobýval v Novém Hrozenkově, kde pomáhal obohacovat jeho kulturní život, založil tu Památník Antonína Strnadla.
Kulišťák Miloš
11. 8. 1896 Hážovice
30. 5. 1970 Rožnov pod Radhoštěm
Studoval rolnickou školu v Rožnově pod Radhoštěm. Od mládí shromažďoval materiál o životě svého města a okolí. Pro ostravský rozhlas napsal řadu národopisných pásem nejprve ve spolupráci s F. K. Zemanem, později samostatně. Tiskem vyšla jeho Valašská svatba rožnovská a dětská hra O Dorotě. Napsal humoristickou knížku Veselé kúsky strýca Metuda a divadelní hru Bačova dcera. Stál u zrodu 1. Valašského roku a podílel se na dalších jeho ročnících. Byl dobrým kreslířem a na více než 250 kresbách zachytil podobu mizejících staveb a míst. Sestavil ročenku valašských lidových zvyků, z dvou desítek tanců vytvořil Valašskou rožnovskou besedu. Jím sebrané pohádky převyprávěl a vydal Josef Strnadel pod názvem O stolovém mistru.
Kubeša Arnošt
26. 1. 1905 Vidče
15. 12. 1993 Valašské Meziříčí
Studoval valašskomeziříčské gymnázium a MU v Brně. Působil jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu. Již od studentských let se zajímal o národopis a shromažďoval pro jeho studium doklady. Svou státní práci: Kunovice – národopisný obraz valašské dědiny rozšířil v roce 1953 a dosáhl doktorátu. Pracoval pak v gottwaldovském (zlínském) muzeu a od roku 1960 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Řadu let sbíral s J. N. Poláškem na Valašsku lidové písně, které pak vydali pod názvem Valaské pěsničky. V roce 1958 k nim přidal ze společného sběru jako šestý svazek Valaských pěsniček Tance, povědačky, přísloví, dětské hry. Na ně navazují další zpěvníky Za lidovou písní Valašskokloboucka (1988), Písně z doby roboty, zbojnické a vojenské (1989 s Kubešovou statí Poddanské poměry na Valašsku) a Písně zbojnické (1994).
Velmi se zasloužil o vznik řady valašských kroužků. Napsal mnoho národopisných článků, sestavoval pásma (Vánoce, vánoce, skoro-i budete, Jak se na Valašsku strašívalo), v rukopisu zůstala Valaská svaďba od Mezříče.
Kramoliš Čeněk
7. 12. 1862 Rožnov pod Radhoštěm
16. 6. 1949 Brno
Po nižším gymnáziu ve Valašském Meziříčí vystudoval učitelský ústav v Příboře. Jako učitel působil na Vyškovsku a Bučovicku, roku 1908 byl jmenován školním inspektorem v Hranicích na Moravě. Patřil k vedoucím regionálním pracovníkům Valašska. Prostudoval a uspořádal rožnovský archiv. Pro Moravskou vlastivědu napsal Bučovský okres (1900) a Rožnovský okres (1907). Je autorem dlouhé řady vlastivědných, národopisných a pedagogických článků. Ve své literární tvorbě zachycoval proměny života na Valašsku v současnosti i minulosti. Píše prózy pro lidového čtenáře, kterého chce poučit i vychovávat. Realisticky popisuje rázovitost života Valašska, jak ho poznal v době svého mládí. Od drobných povídek (Obrázky z Valašska, Zababonky), přechází k rozsáhle komponovaným pracím (Moravská babička, Život na horách). Také v historické próze jiráskovského typu přechází od menších povídek (Bratři Doliňáci) k rozsáhlým románům (Valašská vojna) a cyklickým pracím (Vězením a vyhnanstvím). V mnoha pracích navazuje na zápisky svého strýce Josefa Luciana Ondřeje Kramoliše.
Kobzáň Jan
9. 7. 1901 Liptál
10. 10. 1959 Velké Karlovice-Soláň
Po základní škole pracoval na pile, kde si jeho kreslířského talentu všiml T. Baťa a pomohl mu ke studiu v Praze na UMPRUM u prof. F. Kysely a V. H. Brunnera. Pak přešel na AVU k prof. M. Švabinskému. Ve Zlíně pak působil na učňovské škole. Je autorem písma známé firemní značky Baťových závodů. Když se jeho rodina odstěhovala do Kroměříže, usadil se a tvořil na Soláni. Od dětství byl ovlivněn rodným krajem, jeho krajinou, životem a zvyky Valachů, jejich pohádkámi, vyprávěním o zbojnících a o jejích boji za svobodu. Byl virtuózním kreslířem, ale nešlo mu o vytvoření dokumentu, ale o zachycení atmosféry zobrazovaného jevu nebo místa. Nejraději kreslil zbojníky, jejichž pokračovatele viděl v partyzánech, jejichž činnosti se sám účastnil. Nepatřil k avantgardním umělcům, toužil sloužit svému kraji. Byl dobrým grafikem, zejména jeho dřevoryty jsou pozoruhodné. Maloval i jinými technikami, vytvořil řadu sgrafit a návrhů gobelínů. Byl také významným regionálním spisovatelem, výborným stylistou, který ve vsackém nářečí napsal a svými kresbami nebo dřevoryty vyzdobil knihy O Zbojníkoch a pokladoch z moravského Valašska, Zbojnický destament, U počátku vod.
Kovář František
13. 8. 1901 Krčmaň u Olomouce
16. 8. 1994 Praha
V roce 1922 se stal redaktorem časopisu Lubina v Rožnově pod Radhoštěm. Účastnil se veřejného života. Byl spoluzakladatem Valašského muzea v přírodě, jednatelem prvního Valašského roku. V roce 1927 časopis Lubinu koupil a přenesl jeho vydávání do Valašského Meziříčí. Vytvořil z něho významné periodikum, které věnovalo pozornost celému Valašsku. Také zde agilně veřejně pracoval, byl předsedou fotbalového oddílu SK Valašské Meziříčí a spolku Krematorium. Podílel se na organizaci tří krajinských výstav v Rožnově pod Radhoštěm, Frenštátě pod Radhoštěm a Valašském Meziříčí. Byl spoluzakladatelem a po roce 1945 také ředitelem Beskydského divadla. Po válce vydával kratší dobu krajový časopis Nová Lubina. Později žil ve Zlíně a v Praze, ale často přispíval do valašských periodik svými články.
Jurkovič Dušan Samuel
23. 8. 1868 Turá Lúka u Myjavy
21. 12. 1947 Bratislava
Pocházel ze slovenské evangelické obrozenecké rodiny. Stavitelství studoval na průmyslové škole ve Vídni. Roku 1889 byl přijat do stavební kanceláře architekta Michala Urbánka ve Vsetíně, kde byl zaměstnán do roku 1895, ale s Urbánkem i dále spolupracoval až do konce 19. století. V roce 1891 spolupracoval s Urbánkem na plánech pro Zemskou jubilejní výstavu v Praze. 1892 byl jednatelem výstavního odboru pro národopisnou výstavu na Vsetíně. Tehdy úzce spolupracoval s profesorem J. Válkem. Účastnil se příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze. Studoval tehdy lidovou architekturu Valašska, Kopanic a západního Slovenska. Z pověření Urbánka realizoval na výstavě v Praze valašskou dědinu: chalupa, hospoda, sušírna, pila, křiváčkárna, zvonička, salaš. Na Vsetíně návrhl obnovu fasády evangelického kostela, spolupracoval na podobě Občanské záložny. Nerealizován zůstal projekt rozhledny na Brňově. V letech 1897-99 byly postaveny podle jeho návrhů útulny na Pustevnách. Tehdy se vytříbil secesní styl Jurkovičův inspirovaný lidovým stavitelským uměním. Jurkovič pak přesídlil do Brna a začal přestavbu Luhačovic. Pro Valašsko ještě navrhl úpravu poutního místa na Hostýně, ale realizována byla jen Křížová cesta. Z dalších jeho prací nutno připomenout práce ve východních Čechách, v Praze a Štefánikovu mohylu na Bradle.
Jaroněk Bohumír
23. 4. 1866 Zlín
18. 1. 1933 Zlín
Otec byl barvířem, strýc F. Zedník malířem, dědeček varhanářem. Studoval německou nižší reálku v Novém Jičíně, pak valašskomeziříčskou Státní odbornou školu pro zpracování dřeva. Pracoval pak v různých místech a odvětvích uměleckého průmyslu. Sedm let byl dekoratérem, kresličem a koloristou v Budapešti. Čtyři roky působil v Egyptě ve fotografickém ateliéru. Roku 1898 se vrátil do Valašského Meziříčí a věnoval se malířství. V roce 1907 tu patřil k organizátorům druhé výstavy moravských umělců a stál u zrodu Sdružení výtvarných umělců moravských. Zde založil s bratrem Aloisem keramickou dílnu, kterou pak roku 1909 přenesli do Rožnova pod Radhoštěm, kde pak oba i se sestrou Julií žili a pracovali. Významně se zasloužil o vznik Valašského muzea v přírodě v roce 1925. Bohumír Jaroněk procestoval skoro celou Evropu i část Orientu, seznámil se s uměním své doby. Nejvíce na něho zapůsobili impresionisté a lidová tvorba rodného kraje. Plošným dekorativismem svých děl však patří k předním představitelům české secese. Maloval akvarelem, kvašem i olejem, vyryl řadu grafických listů. Obdivuhodné jsou jeho barevné dřevoryty, vytvořené soutiskem až jedenácti desek s charakteristickou barevností (Valašský včelín). Vysoce je ocenil švýcarský kritik W. Ritter. Jimi se výrazně zapsal do dějin českého umění. Oblíbil si valašské chalupy (Podzim na Valašsku) a zejména Štramberk, který často zobrazoval (Štramberk se studnou).
Jaroněk Alois
16. 6. 1870 Zlín
31. 10. 1944 Rožnov pod Radhoštěm
Mladší bratr malíře Bohumíra studoval na Státní odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Pracoval jako kompozitér ve stolařských, řezbářských a keramických dílnách, cestoval po Evropě. Zřídil s bratrem keramickou dílnu ve Valašském Meziříčí, kterou v roce 1909 přenesl do Rožnova pod Radhoštěm a rozšířil o další obory uměleckého řemesla, především o tkaní gobelínů (prováděla je sestra Julie). Ve svých uměleckých názorech se shodoval se svým bratrem Bohumírem. Navrhoval v duchu secese a lidového ornamentu dekorativní předměty, zejména vázy. V jeho dílně pracovala řada umělců, kteří se později samostatně uplatnili. V roce 1909 podnikl studijní cestu do Skandinávie, která byla jedním z podnětů snahy o vytvoření prvního českého skanzenu. Právem lze říci, že bratři Jaroňkové jsou zakladateli Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (1925).
Jahn Metoděj
14. 10. 1865 Valašské Meziříčí
14. 9. 1942 Hranice na Moravě
Absolvoval gymnázium v rodišti a doplňovací zkoušku složil na učitelském ústavu v Brně. Jako učitel působil v Zašové u Valašského Meziříčí a Komárovicích u Kelče. Od roku 1919 byl řídícím učitelem v Rožnově pod Radhoštěm a tam také prožil zbytek svého života.
Literatuře se věnoval již za studií. První verše publikoval v almanachu Zora 1884 pod pseudonymem M.Hanuš, povídku (Přes práh dětství) v Lumíru 1890. Jahn patří k nejvýraznějším představitelům kritického realismu na Moravě. Ve své tvorbě byl významně ovlivněn ruskými realisty zejména Turgeněvem. Náměty čerpal z poznámí drsných podmínek života na valašské vesnici, které vedly k pověrčivosti, alkoholismu a zaostalosti. Ráz prvních povídek je chmurný, hrdinové slabošští, poznamenaní bědným životem svého prostředí (povídkové knihy Nevzešlo ráno, Zapadlé úhory). V nejvýznamnějším Jahnově románu Selský práh kruté sobectví a touha po bohatství narušuje vztahy mezi lidmi, brání jim ve štěstí. Později se Jahnův pohled na život Valašska projasňuje (Horští lidé a jiné povídky, román Slunečná paseka). V této době vzniká veršovaná valašská idyla Lukáš Ruman a řada podobně laděných lyrických básní (Písně rodného kraje). Půvabná je kniha Jahnových vzpomínek na dětství na Valašsku Jarní píseň. Jahnův jazyk je úsporný, kořeněný nářečními prvky, ale dialektu se spisovatel záměrně vyhýbá. Jahnovy prózy z městského prostředí i lumírovsky laděná přírodní poezie (Beskydy) nedosahují významu jeho próz. Z rukopisných Pamětí vyšla jen část pod názvem Vzpomínky na Valašské Meziříčí jako příloha Kulturního zpravodaje města Valašského Meziříčí v roce 1975.
Demela Josef
15. 8. 1897 Čejkovice
28. 4. 1996 Valašské Meziříčí
Byl pracovníkem Výzkumné stanice travinářské v Rožnově pod Radhoštěm a dlouholetým spolupracovníkem dr. Ladislava Brady. Měl rozhodující podíl na vyšlechtění prvních československých odrůd trav. Byl autorem nebo spoluautorem stovek odborných statí, kterými sledoval zvýšení úrovně travinářství a zemědělské výroby vůbec. Je autorem článku Vývoj valašského zemědělství. Byl člověkem poetickým a dovedl své myšlenky vyjádřit vtipně prózou nebo verši. V padesátých letech podobně jako dr. Brada musel své rožnovské pracoviště opustit, ale zůstal se svými spolupracovníky a následníky dále v kontaktu.
Brada Ladislav
1896 Hulín
1990 Zlín
Byl od roku 1920 prvním vedoucím Výzkumné stanice travinářské v Rožnově pod Radhoštěm. Pod jeho vedením se stalo toto pracoviště v meziválečném období známým v celé Evropě. Československá republika se i jeho zásluhou stala producentem travních semen, která byla vyvážena do mnoha států Evropy i do zámoří. Ing. dr. Brada se stal známou a váženou osobností nejen mezi valašskými zemědělci, pro které se stalo pěstování trav na semeno velmi vhodnou a relativně výnosnou činností, ale v celé odborné zemědělské veřejnosti. Byl osobou svéráznou, přímé povahy, měl fenomenální paměť a důvěrně znal historii mnoha valašských zemědělských rodů. Publikoval řadu odborných textů. Do Doliny Urgatiny napsal Problém pastvin na Valašsku a Travopolní soustava hospodaření. I ve vysokém věku byl nezištným rádcem při řešení řady odborných zemědělských problémů. Věnoval se i turistice a napsal článek Turistika na Valašsku a V Moravskoslezském Pobeskydí.
Bečák Jan Rudolf
20. 4. 1915 Velký Týnec
1. 1. 1987 Velký Týnec
Vystudoval zemědělské inženýrství. Věnoval se hanáckému národopisu a o této oblasti napsal záslužnou knihu Haná, odkaz země a lidu. Mnoho se zajímal o výtvarné umění. Roku 1964 byl jmenován ředitelem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ve spolupráci s fundovanými odborníky, jako byl malíř prof. Karel Langer, Josef Orság-Vranecký ml., se mu podařilo podstatně rozšířit rozsah muzea, staré části dobudovat a oživit novými formami muzejní práce, k jakým patří od roku 1969 Národopisné léto. Stál u vzniku čestného hřbitova – Valašského slavína. Po odchodu z Valašského muzea v přírodě se vrátil na rodnou Hanou a pracoval v národopisném oddělení olomouckém muzea.
Bayer František
29. 3. 1853 Rožnov pod Radhoštěm
12. 9. 1925 Přerov
Pro nemoc nedokončil olomoucké gymnázium a studoval soukromě. Stal se učitelem v Rožnově pod Radhoštěm a maturitní zkoušku složil na Matiční škole v Olomouci. Od roku 1878 učil v Olomouci, Hlinsku a Přerově. Pod vlivem svého učitele J. Havelky a po vzoru F. Sušila sbíral valašské lidové pohádky, písně, přísloví, pořekadla a publikoval je v řadě časopisů. Ve sbírce Radhošť vydal svůj sběr písní z Rožnovska. V roce 1874 vyšly jeho Valašské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského a o rok později Valašské národní pohádky, kam zařadil i pohádky ze sbírky B. M. Kuldy. Přispěl k vytvoření valašského slovníku statí Valašské názvosloví ze salašnictví a hospodářství. S rožnovským kaplanem a sběratelem písní Františkem J. Koželuhou (1845-1912) vydal publikaci Františka Palackého Poslední loučení s rodnou Moravěnkou (1898). Propagační význam měla jeho publikace Rožnov, léčebné místo na moravském Valašsku a okolí (1877). Beletrii patří jeho Zaškerme sa, humoresky, švandy, vtipy. Řídil několik časopisů především olomouckou Koledu.